Mluvící kámen

Příběh ze staré Šumavy

Na samotě nedaleko Zbytin žila chalupnice. V létě ráda chodívala za poledne sbírat maliny u staré cesty nad Blanicí. Jednou, když se zase slunce ze všech sil opíralo o zem, narazila selka v malinovém houští na veliký kámen, zarostlý mechem a obklopený červenými plody. Byl kulatý a hladký, jako by ho voda omývala celé věky. Chalupnice přistoupila ke kameni, natrhala si hrst malin a usedla do stínu. Najednou kámen promluvil hlubokým, dunivým hlasem:

„Proč bereš plody, aniž bys dala dar?“
Žena se lekla, až jí maliny vypadly z ruky, ale rychle se vzpamatovala.
„Co bys chtěl? Mám jen chléb a sůl.“
Kámen zaduněl, až se země otřásla: „Za kapku tvé krve ti prozradím tajemství, jež ti přinese štěstí.“
Žena neváhala – píchla se do prstu trnem z malin a kapka její krve kápla na kámen. Ten se rozechvěl a ozval se šepot:
„Pode mnou je zakopán hrnec stříbrných mincí z dob Zlaté stezky. Bohatství užívej, ale pamatuj: v poledne už jsem nikdy nechoď.“

Chalupnice poděkovala, vyzvedla hrnec zpod kamene a protože byla zvyklá žít střídmě, mince jí vystačily až do sklonku jejích dnů. A jelikož věděla, že pravé štěstí není ve zlatě a stříbře, ale v lahodné chuti šumavského ovoce, dál chodila v létě na maliny. Ale už nikdy ne v poledne – nechtěla pokoušet osud. Od té doby, kdo projde v pravé poledne tím malinovým houštím, uslyší kámen šeptat: „Dar za dar, člověče… dar za dar“.

(Baru Nehodná, Nové příběhy ze staré Šumavy)